Od psacích strojů k dotykovým obrazovkám: Stručná historie toho, jak píšeme

Pokaždé, když stisknete klávesu, použijete gesto formované zhruba sto padesáti lety malých, praktických kompromisů, z nichž většina byla udělána lidmi, kteří řešili problémy, které již neexistují. Příběh psaní na stroji je ve skutečnosti příběhem strojů, které se měnily mnohem rychleji než návyky, které vytvořily.

První komerčně úspěšný psací stroj, Sholes and Glidden z roku 1874, byl mechanickým zázrakem a skutečným nebezpečím pro rychlé psaní. Jeho lišty se vyklápěly a udeřily do papíru zpod válce, který písař ani neviděl, takže zasekávání bylo běžné a neviditelné, dokud se inkoust všude nerozmazal. Uspořádání kláves QWERTY, které se kolem něj objevilo, ať už bylo jeho původní motivace jakákoli, se udrželo, protože ho učily rané školy psaní na stroji, a jakmile ho poznalo kritické množství písařů, žádné konkurenční uspořádání se nemohlo dostatečně přijmout, aby mělo nějaký význam. Toto je jeden z prvních a nejjasnějších příkladů technologického standardu, který zvítězil spíše díky hybnosti než díky výhodám.

Psací stroje zůstaly mechanické téměř století a písaři si vybudovali skutečnou fyzickou sílu, aby mačkali klávesy dostatečně silně, aby proškrtali více kopií najednou. Přechod na elektrické psací stroje v polovině dvacátého století, a zejména na Selectric od IBM, nahradily jednotlivé kyvné lišty pro psaní jedinou rotující kuličkou, což konečně zmírnilo zasekávání a umožnilo písařům pracovat rychleji, aniž by museli bojovat s mechanikou stroje. Poprvé byl limitujícím faktorem rychlosti psaní převážně člověk, nikoli hardware.

Skutečný zlom nastal s textovými procesory a poté s osobními počítači v 70. a 80. letech 20. století, které psaní zcela oddělily od papíru. Chyba najednou nebyla šmouhou, se kterou se dalo žít, ani stránkou, kterou bylo třeba přepsat, ale stačilo ji jen jeden znak zpět. To změnilo psychologii psaní stejně jako technologii psaní: dřívější písaři byli cvičeni k extrémní opatrnosti, protože chyby byly drahé, zatímco písaři počítačové éry mohli rozumně vyměnit určitou přesnost za rychlost, protože opravy se staly téměř bezplatnými. Samotné klávesnice si po celou tuto změnu zachovaly stejné rozložení QWERTY, stoletý kompromis, který tiše jezdil na zcela nových strojích.

Pak přišly dotykové obrazovky a poprvé za více než století se nová významná metoda zadávání textu vůbec nezdědila po fyzické klávesnici. Psaní na skle zcela odstraňuje hmatovou zpětnou vazbu, což nutí software kompenzovat prediktivním textem a automatickými opravami, čímž v podstatě přesouvá část problému s přesností z vašich prstů na algoritmus, který hádá, co jste mysleli. Psaní přejetím prstu to posunulo ještě dále a psaní se změnilo v nepřetržité gesto spíše než v sérii samostatných klepnutí, což si žádný konstruktér mechanických psacích strojů z roku 1874 nedokázal představit, že by se dalo nazvat psaním.

Co je v tom všem snadné přehlédnout, je to, kolik svalové paměti přežilo každou jednotlivou transformaci. Zkušený písař s QWERTY klávesnicí z roku 1950, přenesený do současnosti, by si mohl sednout k moderní klávesnici a po několika minutách zvykání si na lehčí chod kláves psát stejně dobře jako kdokoli, kdo se trénoval na letošním hardwaru. Klávesy se staly tiššími, stroje chytřejšími a papír úplně zmizel, ale základní dovednost, která se pod tím skrývá, se za století a půl sotva změnila.